Při naší cestě jsme chtěli také vidět Niagárské vodopády. (Niagara Falls). Na doporučení jsme je shlédli jak z kanadské tak z americké strany. Udělaly na nás velký dojem. Člověk dokáže vyrobit  úžasné stroje, postavit velkolepé stavby ale na Matičku přírodu nemá.
   Nejprve jsme vyjeli výtahem na vyhlídkovou věž, samozřejmě vpodvečer. Tím jsme viděli i nasvícené vodopády. Druhý den jsme šly na prohlídku stěny vodopádu zezadu, chodníkem a tunelem. Samozřejmě voda padá dolu, ale každou chvilku vystříkne zdola nebo z některé strany. Je to zvláštní, vypadá to jako by zde přestaly platit fyzikální zákony.
K tomu ještě velké dunění a zvuky padající a tříštící se vody. Být takřka na dosah tomuto živlu je nezapomenutelný zážitek. Vyhlídkový tunel byl vytvořen, když byla zpevňována skála vodopádu řeky  Niagáry, aby se již více nerozpadávala. Před 300 lety byl vodopád kolmo k proudu řeky, dnes je do tvaru podkovy. Za tuto dobu dokázal vodní živel postoupit z důvodu eroze skály asi o 150metrů.
    Každý kdo si prohlíží Niagarské vodopády nemůže si nevšimnout turistických  lodí, které pravidelných intervalech jedou poblíž padající vodní masy. Je to skutečně velký turistický průmysl, přesto jsme to chtěli okusit na vlastní kůži Z výšky to nevypadá až tak zajímavě, ale skutečnost je úplně jiná.
    Po zakoupení vstupenky musí každý projít focením, ať chce nebo ne. (Kde je americká demokracie). Jednotlivce nebo skupinky fotí skoro u každé turisticky zajímavé atrakce. Například před vstupem: do výtahu na mrakodrap, na vyhlídkovou věž, na loď nebo do niagarského tunelu. Při východu vám nabízejí fotomontáže s uvedenou atrakcí, aniž by s vámi někdo diskutoval co chcete mít v pozadí za vaší osobou. Fotky mají již hotové pro každého ale nevšiml jsem si, že by si lidé kupovali. Skutečný důvod focení je snad bezpečnostní otázka. Aby se vědělo, kdo a kdy byl na místě při neštěstí nebo útoku.
    Vraťme se k projížďce lodí. Každý pasažér dostane igelitovou modrou pláštěnku ( je v ceně vstupenky) a postupujete na loď. Ta jede nejprve kolem amerického vodopádu který se vyznačuje tím , že je užší a kratší než vodopád kanadský. Asi do poloviny jeho původní
výšky jsou nahromaděny obrovské bloky skály ze stěny tohoto vodopádu. Tím vypadá velmi rozcuchaně a zajímavě. Dál loď postupuje stále proti proudu blíže a blíže k padající mase vody kanadského vodopádu. Z tohoto vodopádu neustále stoupá vodní tříšť desítky metrů vysoko. Samozřejmě si jí cestující dostatečně mohou vychutnat při této cestě. Lodní motory běží na plno a zdolávají peřeje a víry řeky. Už si myslíte ,,blíž už být nemůžeme’’ a loď  ještě po centimetrech zdolává doslova kopce vody. Loď se nejen houpe ale jako by čas od času do ní někdo strčil obrovskou silou ze strany. Občas nějaký výkřik překvapení (později možná i bázně) když odněkud nečekaně přistane zčeřená voda na palubě. Čas se pro každého zastavil všichni žijí jen současností a nikdo není později schopen říci jak dlouho to trvalo. Když jsou všichni dostatečně promočeni, kapitán lodi ubírá plyn a proud velmi rychle unáší loď zpět, aby se do peřejí mohla začít zakousávat další loď.
    Když jsme přicházeli na tuto loď před projížďkou, míjeli jsme se s pasažéry, kteří absolvovali jízdu před námi. Všimli jsme si, že všichni mněli zvláštní výraz v obličeji. Byli trochu veselí, zároveň zaražení a nevnímali že jsou mokří. Po projížďce nám bylo jasné proč.