Je pátek 30. září a po půl třetí odpoledne se před ZŠ Jih pomalu scházejí muzikanti a mažoretky ze ZUŠ F. Chopina v　Mariánských Lázních. Začíná zájezd do Španělské Callely. I když si každý odveze vzpomínky a fotografie, samotné barevné obrázky tolik neřeknou, a proto bych se rád tímto textem podělil o vzpomínky z　našeho zájezdu.

Kolem třetí hodiny přijel nám již známý autobus společnosti pana Zemana a začal doslova boj o místa. U některých byla jejich pozice předem daná, ale ostatní si své věci museli hlídat, jinak se stalo, že se o několik řad posunuli. Nebýt našeho známého Pepy Langra a dvou řidičů Míry a Vildy, asi bychom všechna zavazadla nikdy nenaložili. Po zkontrolování obsazení a potřebných cestovních dokladů se v　15:50 mohlo vyjet. Na některých byla vidět nervozita prvního zájezdu, trochu i na vedoucí mažoretek BcA. Nele Výborné, ale úvodní slovo řidiče Míry jejich obavy malinko zmírnilo. Českou republiku jsme opustili přes hraniční přechod Rozvadov a pokračovali německými dálnicemi do Francie. O dobrou náladu se v　druhé části autobusu postarala zadní pětka. Sešlost nejstarších a nejzkušenějších hráčů dechovky. Nálada byla skvělá a až do nočních hodin bavilo poslední řady rádio ze zadní pětky. Občas se nám podařilo rozesmát i v　předu sedící mažoretky. Když jsme přejeli snad celý repertoár písní, nechali jsme spát i ty ostatní, kteří ještě neusnuli. Kdo nemohl spát, pozoroval krajinu kolem. Většinu cesty nás vedla dálnic, ale když jsme sjeli, projeli jsme i takovou nádherou, jakou je město Lion. Těsně před španělskými hranicemi jsme zastavili na pumpě, které se podle řidičů říká ,,žumpa“. Myslím si, že zas tak hrozné to nebylo. A i kdyby. Každý se těšil, až za hodinu konečně budeme v　našem městě.Do Callely jsme dorazili kolem 11 hodiny dopolední a hotel, kde jsme se měli ubytovat nás, nebo alespoň mě, velice překvapil. Tři hvězdičky u názvu Mar Blau značily bazén, bar, saunu, posilovnu, střešní terasu, nezbytné výtahy, internet, televizi na pokojích s　balkónem. I přesto, že za některé služby jsme si museli připlatit, byl jo luxus, jakého se nám ne na každém zájezdu dostalo. Po příjezdu se nás ujala naše delegátka. Sympatická paní, která nám mimo sebe a města představila také program našeho vystupování. Další informací, na kterou jsem já osobně čekal nejvíc, bylo stravování. Časy snídaní, obědů a večeří nešli zapomenout a po ubytování ve dvou až čtyřlůžkových pokojích jsme šli na oběd. Čekal jsem španělské ptáčky nebo plody moře, ale mýlil jsem se. Dlouhé švédské stoly, které přetékaly výbornými jídly od zeleniny přes hlavní jídlo až ke sladkostem a ovoci. Výběr byl opravdu obrovský a ani mně se nepodařilo ochutnat alespoň od každého něco. Po obědě bylo volno, které jsme využili k　zabydlení se a přípravou na několikahodinový pochod městem.Pochod jsme začali od našeho Mar Blau, kde jsme se zařadili za skupinu Německých hráčů z　vedlejšího hotelu. Tento náš miniprůvod došel až na větší plácek vedle jedné diskotéky.

Zde se pomalu jednotily i ostatní soubory a po předvedení svého umění na místě vyrazily na průvod městem. My jsme šli až vzadu a za námi se ozývali kravské zvony švýcarských ,,umělců“. Všechno bylo skvělé, až na všudepřítomné teplo. Na pláži vám to tolik nevadí, ale v　dlouhých kalhotách, košili a vestě moc tepla není příjemné. Mažoretky, i když toho měli na sobě méně, se museli hýbat a to jsem jim také nezáviděl. I přes horko jsem byl šťastný, že mohu být součástí festivalu, orchestru. Být v　hledáčku diváků, kteří se kolem seskupovali a kteří mnohdy ani nevěděli, odkud vlastně jsme. Ale naučil jsem se, že nezáleží na tom, odkud jsme nebo jaké umění děláme, ale jestli to děláme s　chutí, se srdcem a s　odhodláním a při pohledu na usměvavé mažoretky a tváře mých kolegů si myslím, že se nám to povedlo.Průvod se nám vydařil a po večeři jsme již bez nástrojů šli na zahajovací ceremoniál do velikého stanu na pláži. První, co mě tam zaujalo, bylo pivo, poté jídlo, pak české pivo a také balónek vznášející se u stropu stanu. Nejspíš uletěl nějakému dítěti, které bylo uchvácené naším příchodem. Využili jsme toho, že jsme přišli první a zabrali místa hned u pódia.Poté, co došli i ostatní soubory, začalo zahájení. Paní na pódiu všechny přivítala a postupně představila všechny soubory. Paní Výborná a pan Koreis si z　pódia odnesli kromě bouřlivého potlesku hlavně našich členů také vzpomínkové předměty. Zahájení dovršilo naražení sudu a vypití prvního půllitru. Tímto začal festival piva, hraní, tance a zábavy. Chvíli jsme ještě zůstali, ale jelikož jsme měli stále uniformy, šli jsme na hotel. Cesta a večer byli náročné, a proto jsme rychle jsme usnuli. Druhý den ráno jsme po vynikající snídani šli všichni na pláž, která byla na dohled od hotelu, zhruba 400 m. Chladivý, drsnější písek jemně masírující naše nohy a z　jasného nebe na nás se smějící slunce, které se odráželo ve vlnách moře, to byly mé první dojmy z　pláže. Nadšení na chvilku zkazila teplota vody, ale když jste si na ní zvykli, bylo to fajn. U moře jsme strávili celé dopoledne a po obědě i odpoledne. Nechyběli hrátky na nafukovacích lehátkách, míčové hry, létající talíř, ne z　vesmíru, ale na házení, i když styl některých lidí byl jako z　jiné planety, samozřejmě v　dobrém slova smyslu. Kdo nehrál nic aktivně, zabavil se kartami, četbou, povídáním, zahrabáváním do písku, koupáním a opalováním. Ochranný faktor však někteří podcenili a večer toho litovali. Byl to hezky využitý volný čas. Po večeři jsme společně opět zavítali do festivalového stanu, kde jsme si poslechli tóny našich kolegů, svlažili rty studeným pitím a popovídali, jak se nám zájezd líbí. Na hotel jsme se vrátili v　pozdějších večerních hodinách. Šli jsme raději hned spát, neboť nás následující den čekal výlet. Na pondělí hned po snídani byla naplánovaná Barcelona. V　autobusu s　námi jela také paní průvodkyně Petra, která nás již při cestě seznamovala s　kulturou oblasti, kam jsme zavítali. Zdůraznila, že jsme v　Katalánsku, oblasti Španělska, kde mají svou hymnu, svůj tanec, jídlo, vlajku i řeč. Také jsme se dověděli něco o historii a pomalu nám přibližovala i Barcelonu. První zastávka byla u krásného parku, kde jsme dostali rozchod. Bylo tam strašně moc turistů. Nebylo divu, neboť tam byla unikátní lavička, nejdelší na světě. Vedla okolo celé terasy a byla zdobena úlomky vyskládanými do různých obrazců. Mj. tam také byl chrám sta sloupů, i když paní průvodkyně nám prozradila, že jich je pouze 86. Byly tam i sochy několika zvířat, u kterých se mnozí z　nás fotili, dvě věže u druhého vchodu parku a nesměla chybět také zeleň všude kolem. Další zastávkou byla Sagrada Familia neboli kostel Svaté rodiny, kde jsme také dostali menší rozchod. I když je hotová jen z　jedné pětiny, přesto je světový m unikátem. Když autor Antonio Gaudí zemřel, zanechal plány a podle nich se kostel dostavuje. Od tohoto svatostánku jsme jeli na olympijský stadion, kde jsme si dali oběd v　podobě balíčků, které jsme dostali na cestu. Od stadionu byl nádherný výhled na Barcelonu. Ale ještě hezčí byl výhled na další zastávce a tou byla Starostova vyhlídka. Z　ní bylo vidět na přístav a na krásu katalánského města. Poté jsme sjeli dolů k　přístavu a dostali větší rozchod s možností prohlídky přístavu a trhů. My starší jsme si dali pivo v　restauraci a při jeho ceně, jsme si ho náležitě vychutnali. Ostatní si procházeli město a neodpustili si ani nákup suvenýrů. Z　výletu jsme se vrátili sice chudší o pár drobných, ale byli jsme bohatí na zážitky. Na zpáteční cestě jsme si já s Františkem Divišem půjčili mikrofon a vyhlásili jsme konání scének na středeční večer.Po příjezdu dost z　nás využilo bazén a po večeři se opět šlo za trochou kultury do stanu. Po návratu na hotel se skupinka kolem zadní pětky vydala na malý dýchánek do nedalekého parku. I když byla již noc, nám se spát nechtělo a probrali jsme nejrůznější témata. Byli jsme si však vědomi úterního koncertu, a proto jsme šli spát v　rozumnou hodinu.Nemusím zmiňovat, že úterní ráno začalo jako vždy výbornou snídaní. Avšak po snídani nás čekalo také trochu povinností, kvůli kterým jsme vlastně na zájezd jeli. Vystupovali jsme u tamního kostela. A protože nás hraní a mažoretky tancování baví, udělali jsme z　koncertu trošku show. Vstávání a zase sedání některých hráčů, přičemž skoro každý se vystřídal, diváky zcela jistě zaujalo a odměnili nás svým potleskem. Nevím jak ostatní, ale já jsem si hraní na žhavém slunci Katalánska náramně užil. Po obědě jsme opět vyrazili na pláž. Opět jsme si to užili, jak se dalo, a po večeři si paní Výborná k　sobě vzala slečny a šly do města dělat věc jim vlastní, nakupovat. My jsme se s　nimi sešli až ve stanu. Tam mi na otázku, co si za dvě hodiny koupily mnohé odpověděly, že nic. Podle jejich slov na to bylo málo času. Vzpomněl jsem si, jak nakupuji já a dal jsem jim za pravdu. Opět byla sranda a dobrá nálada a stan se nám nechtělo opustit, ale kvůli mladším členům, na kterých byla vidět únava, jsme šli asi kolem jedenácté hodiny na pokoje. Pro nás starší to znamenalo dát si siestu v　parku a jít také spát.Na středu byl nejprve naplánovaný výlet, ale počasí se mělo trošku zkazit, a proto jsme využili poslední teplý den ke koupání. Mnohým to i vyhovovalo, neboť dodělávali scénky na večer. Vlastně všem to vyhovovalo. Na pláži jsme však způsobili i malinko rozruch. A to když jsme trénovali na čtvrteční půlnoční vystoupení různé varianty pochodování pro zlepšení efektu. Málokdy na pláži uvidíte pochodovat kapelu a mažoretky v　plavkách, jak pusou broukají melodii a tančí s　imaginárními holemi. Ale alespoň jsme měli o zážitek víc. Po večeři začal náš společenský večírek. Poprvé, a musím to zdůraznit, se do účinkování zapojili všichni. Včetně řidičů. Celým večerem jsem provázel já a scénky hodnotila božská porota, ve které zasedli mimo dvou nejstarších členů orchestru i Pepa Langer jako Zeus a naši řidiči jako Autobos a Volantos. I když nikdo z　nás není herec, mnohé výstupy neměli daleko k　tomu dostat ocenění. Scénku měli i pan Koreis s paní Výbornou, a myslím si, že jejich Den před zájezdem se opravdu stal. Všichni se náramně bavili, a to byl i účel večera. Před každou scénkou se musel každý představit, neboť všichni se neznali, a právě tehdy k　tomu byla příležitost. I když porota hodnotila různě, vždy byl součet jejich bodů stejný. Nevím, jak se to mohlo stát, ale prý o žádný švindl nešlo, prostě náhoda. Každý byl tedy vítězem, a to nejen bodově, ale i tím, že se dokázal postavit před své kolegy a zaujmout je svým výstupem. Každý byl také oceněn sladkostí, kterou vedení zakoupilo. Bylo mi dost líto, že jsem musel kvůli časové omezenosti otevírací doby v　prostorách hraní ukončit večer dříve, neboť si myslím, že každý by rád pokračoval. Večer pro nás starší tedy pokračoval v　parku a tam jsme se bavili dosti na to, abychom zapomněli na čas a spát šli až k　ránu. Ve čtvrtek nás čekal výlet do Monserratu. Po snídani jsme vyjeli a za dvě hodiny jsme dlouhými serpentinami, ve kterých jsme předjížděli i odvážné cyklisty, dojeli na horu, kde stál mnišský klášter. Výhled byl úžasný a fotky pořízené ze skal patřili k　těm nejhezčím. Kromě kláštera jsme měli navštívit ještě vyhlídku na vrcholku hory. Po schodech ve skále jsme se však dostali jen na půl cesty, na vyhlídku Svaté Kateřiny, neboť jsme večer měli vystupovat a v　horkém dni a s　batohy na zádech to výš nešlo. Nahoru schody nikdo nepočítal, ale nazpět jedna mažoretka ano a nestačili jsme se divit. Celkem jsme absolvovali více než 1600 schodů. Poté, co jsme vydechli, šli jsme do kláštěra. Měli jsme štěstí, neboť zrovna začínal zpěv tamních mnichů. I když ve vnitř se skoro nedalo hnout, zážitek to byl skvělý. V　Monserratu jsme se ještě podívali do muzea, naobědvali se z　připravených balíčků a jeli zpět do Calelly. Na hotelu jsme si trochu zahráli na aquabely, když jsme z　našich těl vytvořili v　bazénu nápis DOM. Fotografie pořízená ze střešní terasy byla zajímavá. Po večeři jsme se skoro sbalili a v　deset hodin jsme šli v　uniformách a s　nástroji do stanu na poslední hraní. Nedočkavě jsme seděli a někteří i tančili u pódia. O půlnoci jsme grandiózním nástupem vešli do stanu a postupně odpochodovali na jeviště. Naše poslední hraní si každý užil, jak mohl a i na mažoretkách bylo vidět, že je to baví a že si užívají atmosféru. Po hraní jsme se vrátili na hotel a někteří se ještě prospali a kdo neměl sbaleno, tak to napravil. Pokoje jsme museli vyklidit do desáté hodiny ranní. Všechny věci se dali do jedné místnosti na hotelu a do půl jedné byl ještě rozchod. Poslední zakoupení suvenýrů a maličkostí a v　jednu hodinu jsme opouštěli Calellu. Asi každý na zpáteční cestě spal. Únava byla veliká. Na cestu jsme žádné jídlo nedostali, a proto byla možnost dát si u řidičů na zastávce teplý párek. Díky spánku cesta utekla rychle a kolem deváté hodiny ranní jsme byly v　Mariánských Lázních. Mimo rodičů na nás také čekalo sychravé počasí a teplota pod patnáct stupňů. Pro mě, který vyšel z　autobusu jen v　žabkách košili, a kraťasech to byl šok. Když jsme se loučili, bylo vidět, že mnoho lidí by se do Španělska vrátilo. Za členy DOM a mažoretek bych rád poděkoval všem, kdo se na tomto zájezdu podíleli a díky kterým se mohl realizovat. A za vedení děkuji členům za jejich disciplinovanost a skvělý zájezd.

Václav Bělohoubek, 21 let

Dlouholetý člen DOM

Lesní roh