1. část
Junior Dixieland Základní umělecké školy Fryderyka Chopina Mariánské Lázně obdržel pozvání na dva Jazzové festivaly do Austrálie. Do měst Dubbo a Bellingen. Tato města jsou od sebe vzdálena pouze 500 kilometrů (což na australské vzdálenosti je vedle sebe). Festivaly byly po sobě jdoucí, přesto jsme  přijali pozvání pouze na festival v Dubbo. Program našeho měsíčního pobytu byl dost plný a časová prodleva tří dnů mezi festivaly nám nevyhovovala.
 Letěli jsme 4.8. večer s leteckou společností Air Emirates. Tato společnost nám nabídla váhový limit 30 kg na osobu, včetně  hudebních nástrojů a sčítání váhy zavazadel. Jelikož zabalený suzafon váží 22 kg, tak to bylo dobré řešení. V Dubaji při přestupu jsme krátce nasáli tropické klima (velká vlhkost a 39 stupňů Celsia) a 6.8. ráno jsme byli v Sydney.
Po cestě jsme nabrali tříhodinové zpoždění kvůli nepřízni počasí, přes to na nás čekal na letišti  prezident československého Country Clubu v Sydney Jaroslav Řezníček. Po celý náš australský pobyt jsme měli k dispozici 12 místný mikrobus s vlekem což bylo velmi příjemné. Polovina naší 10 členné výpravy měla v živé paměti náš australský pobyt v roce 2006, ale stejně jsme si všichni prohlídku města velmi užily. Za 7 dní v Sydney jsme stihly: návštěvu Opera House, olympijského střediska White Waters (nedaleko Sydney), historického čtvrti u přístavu The Rocks,  mořského akvária, technického muzea a zbyl čas i na obchody se suvenýry.
Naše první dva  koncerty byly pro Czech and Slovak School of  Sydney a  koncert pro krajany v Československém Country Clubu v Sydney. Program koncertů byl přizpůsoben posluchačům. Mimo jiné jsme hráli skladby Jaroslava Ježka, Ivana Mládka, Václava Trojana (Zpěv žabího tenora), píseň Čechy krásné Čechy mé v jazzové úpravě. Na každém z našich dvanácti koncertech jsme zahráli neoficielní hymnu Austrálie – Waltzing Matylda. Vše se velmi líbilo, ale tyto skladby, které běžně nehráváme, měly největší úspěch.

 

2. část
Týdenní pobyt v Sydney byl velmi příjemný, trochu náročné bylo cestování po městě.
Pro nás středoevropany není běžné jezdit vlevo. Na kruhových objezdech (kterých je dost) se dává přednost zprava, blinkr se zapíná pravou rukou, stěrače levou. Tři, čtyři pruhy v jednom směru není výjimka. Když je některá ulice užší, počet pruhů zůstává ale jsou také užší.     
Jestli souběžně jede v těchto místech autobus a nákladní auto, náš mikrobus se tam již vejít nemůže. Protože všichni řidiči jsou ohleduplní žádné nebezpečí nám nehrozilo. Totéž platí i na dálnicích. Maximální rychlost je 110km/hod. Všichni jedou plus mínus stejně rychle.  Najezdili jsme cca 5 000 km a ani jednou jsme nezaregistrovali nikoho, kdo by jel rychleji než třeba 120km/hod., i když byla silnice volná. Tento způsob jízdy (kromě toho, že je to bezpečné) má velikou výhodu, je to i rychlejší cestováni než u nás. V Austrálii je mnoho věcí opačně než u nás, například přecházení přes ulici. Před přecházením se nejdříve musíte  podívat doprava, protože se jezdí vlevo. Vypadá to jako banalita, ale je to docela důležitá věc.
 Nadešel čas vydat se na severozápad (tedy do vnitrozemí ) do města konání Jazzového festivalu v Dubbo. Cesta vedla přes Blue Mountines (Modré hory)  – toto území je porostlé eukalypty a v teplém počasí výpary z těchto stromů mu dávají nádech do modra.
Čekalo nás tam velmi větrné počasí, dokonce v jednu chvíli poletoval sníh. Vyfotili jsme se u symbolu těchto hor ,,Tři sestry ,, (název pochází z domorodé legendy). Tyto tři skalnaté  útvary se tyčí na kraji obrovského kaňonu porostlého bujnou vegetací.
  Po příjemné přestávce jsme pokračovali do města Dubbo, dějiště Jazzového festivalu (našeho hlavního hudebního cílu).