Škola je báječná věc. A když skončí o něco dřív, tak je ještě mnohem báječnější. :) Náš smyčcový a kytarový soubor měl letos to štěstí, že si školu zkrátil o celý týden společným pobytem v Chorvatsku.
24. června se tedy od naší hudební školy v Mariánských Lázních vypravujeme na cestu. Cesta je sice dlouhá, ale ubíhá nám vesele – i když většinu času prospíme. :) Po projetí Slovinsko-Chorvatské hranice si už užíváme výhledy na hory a moře. Ujímá se nás naše nová delegátka Rita, které máme dovoleno říkat „Paní Rito“ :). Přijíždíme do kempu a jsme nadšeni ubytováním a jeho okolím. -fotogalerie -  
Po vybalení věcí si užíváme krásné výhledy na moře a ostrov před námi, borovice a vysoké skály na druhé straně. Někteří jdou poprvé k vodě. Pohledy k ostrovu zpestřuje hustý vysoký dým stoupající z lesa. Právě sledujeme obrovský požár. Pozorujeme vrtulník, jak na místo požáru shazuje vodu a snaží se hasit. Upřímně řečeno – moc to nepomáhá.
Ochutnáváme první večeři v Chorvatsku a po jídle se vydáváme na malý průzkum blízkého Marketu. Nakupujeme pití a sušenky, poté se vracíme do kempu. Večer relaxujeme na terase a hrajeme hru Reklamace, u které se skvěle bavíme.
Další den se vydáváme k moři. Někteří už byli u vody předešlý den, někteří se jdou koupat poprvé. Mezi skalními výběžky si nacházíme svoji pláž. Je malá a útulná, jen se špatným přístupem přes skály. Ale nám to nevadí :). Voda má příjemnou teplotu a je krásně čistá. Potápíme se a lovíme mušle, kterých tu bohužel moc není.
Koncertujeme v kostele blízkého městečka. Kytary i smyčce se publiku líbí. Jen zde nemáme dost světla, a tak nevidíme na noty. Části skladeb proto musíme hrát zpaměti. :)  Další koncert nás čeká příští večer na kolonádě. Procházíme se po promenádě a v noci se vracíme zpět do kempu, kde zjistíme, že nám chybí klíče od jedné z chatek. Prohledáváme batohy, procházíme kemp, ale klíče ne a ne najít. Prozatím lezeme do chatky oknem. 
Ráno odjíždíme všichni kromě Honzy do Dubrovníku. Jedeme tři hodiny autobusem, část cesty přes Bosnu a Hercegovinu. Od paní delegátky se v autobuse dozvídáme zajímavé poznatky o chorvatském tvrdém sýru. Nejdříve nás pan řidič vyváží do hor nad městem, abychom se mohli kochat výhledem na Dubrovník z ptačí perspektivy (jak říká paní delegátka). Pohled to byl opravdu jedinečný.

V Dubrovníku si prohlížíme krásy hradeb a starého města. Kocháme se bez průvodce, tak říkajíc „na vlastní pěst“. Někteří z nás nachází muzeum s jednou z nejstarších lékáren v Evropě. Jakožto chudí studenti chceme za vstup co nejvíce ušetřit. Moc ale nevěříme ve studentskou slevu. O to víc jsme překvapeni, když nás sympatický pracovník muzea pouští dovnitř bez placení. Kromě muzea s lékárnou navštěvujeme mnoho kostelů a jiných památek, které Dubrovník svým návštěvníkům nabízí.
Mezitím si Honza udělá výšlap do hor. Cestou zpět k autobusu se na ulici zaposloucháme do hry kytary. Zastavíme se u muzikanta a povídáme si s ním. Je velice příjemný a kupujeme si od něj i CD. Vyfotil se s námi a možná se objevíme na obalu jeho příštího alba, protože jsme ho velice okouzlili. Nejvíce asi Nela, která mu připomínala nám neznámou herečku. Na zpáteční cestě máme ještě jednu krátkou zastávku nad Bačinskými jezery. Tu krátkou chvíli, kterou tam strávíme, se spouště foťáku skoro nezastavují.  A my nevycházíme z úžasu nad krásnou modrozelenou barvou a rozlohou jezer.
Jedeme zpět do kempu, kde už na nás čeká Honza s náhradním klíčem od chatky, a vypráví nám, co viděl v horách.
Druhý den se probouzíme do zataženého dne. Naši učitelé to považují za výborné počasí na výlet do hor. Jelikož jde o celkem náročný výšlap, nezúčastní se ho všichni. Zbytek jde na pláž do města, kde je betonové molo, z kterého se bezvadně skáče do vody. Jen co jsme vyšli z kempu, začíná být venku dusno jako v prádelně. Určitě alespoň jednou všem blesklo hlavou, že měli zůstat v kempu, ale už je pozdě. Na cestě máme dva tábory, kde stavíme. První je domorodá vesnička a druhá, rozbořená kaple na úpatí hory. Polovina expedice se odděluje ve vesnici a jde zpátky. Ale vůbec to nevadí, protože i odtamtud je krásný výhled na celé pobřeží. A jaký šílenec by chtěl lézt až nahoru, když nás paní delegátka upozorňovala, že je 50% šance střetu s hadem. Z našeho souboru se takových pár šílenců našlo a jdou až ke kapli. Do kempu se vracejí o hodinu později než první skupina, všichni zdraví a nadšení z výhledu, který jim hory poskytly.
Když se vrátíme do kempu, rozvěsíme v jedné z chatek pomocí náplasti (izolepu jsme neměli) noty na zeď, a nacvičujeme úvodní píseň z filmu Piráti z Karibiku. Skladbu nacvičují jak smyčce, tak i kytary. Je neuvěřitelné, jak odlišně to zní. Večer nás v kempu čeká malý koncert, převážně pro české obyvatele.
Náš poslední výlet je na pláž, kterou našli naši učitelé.  Pláž je krásná – průzračně modrá voda a bílé oblázky, jako z reklamy – to ano, ale ta cesta už nás tolik nepotěší. Pan učitel se nám zapomněl zmínit, že terén je trochu skalnatý, takže za sebou pochodujeme jako kachny v žabkách a plážových botách.  Po chvíli chůze narážíme na celkem tenké černé potrubí.  Abychom se po cestě nenudili, zkoušíme hádat, co v trubkách teče. Slyšíme různé názory, mezi nimi i ropu. Po pár krocích cítíme, že to ropa doopravdy není. Bylo to něco mnohem méně vznešeného. K našemu zklamání to jsou odpadní trubky.   
V den odjezdu máme ošklivé počasí. Dozvídáme se o zpoždění autobusu a čekáme na něj. Kluci jdou hrát do města, aby si vydělali na pizzu. :) Mezitím do kempu přijíždí noví návštěvníci. V jedné z našich chatek se ubytovávají nějací čeští filmaři a chtějí nás točit na pláži. Bereme proto nástroje a vydáváme se k moři. Páni filmaři si nás rozmístí po skálách a nechávají nás hrát. Pokoušíme se vypadat přirozeně, ale řekněme si upřímně – Kdo si na pláž spolu s ručníkem bere housle? :) Přichází za námi i kytaristé. Filmaři si s námi hrají, jednou nás posadí tak, podruhé jinak… Největší úspěch u nich mají Hanka a Terka. Líbí se jim jejich šaty vlající ve větru. A tak holky lezou na skalní výběžek asi třikrát. Po natočení dostatečného množství materiálu se vracíme do kempu. Vrací se taky kluci z města. Začíná pršet a tak se schováváme na terasu a hrajeme hry. V noci přijíždí autobus, a tak se loučíme s Chorvatskem a vítáme žlutý dvoupatrový autobus. Zabíráme si místa nahoře vepředu a kocháme se výhledem. Sice není moc vidět, protože je tma a zataženo, ale to je detail. V městečku nabíráme další cestující a musíme jim bohužel přenechat místa vpředu. Vracíme se zpět přes Slovinsko a Rakousko. Doma na nás čeká deštivé počasí a dobré jídlo, na které jsme se moc těšili. Teď už na Chorvatsko jen vzpomínáme a s úsměvem si prohlížíme fotografie. Těšíme se, až si zase společně někam vyjedeme a pěkně si zahrajeme.
Hudba je přece mnohem krásnější než škola! :)