Budova parlamentu ve Welingtonu je postavena na systému odolávajícímu zemětřesení. Stojí na betonových pilířích, které jsou přerušeny ocelovými pláty, na střídačku s gumovými pláty. Při případném zemětřesení by budova odolala výkyvům základů i o 30 cm na každou stranu.Přijímají – li se v parlamentu nové zákony, každý občan se může k nim vyjádřit a každému musí být ve lhůtě odpovězeno. Ve Welingtonu jsme byli navštívit také filmové ateliéry, kde nám bylo ukázáno, jak se vyrábí různé nestvůry a neskutečné postavy a zvířata do filmů. Čím ošklivější, odpuzující, strašidelnější, tím úspěšnější. Náklady na výrobu byly obrovské a jejich výše nehrála žádnou roli. Další den bylo naším cílem muzeum ,,Te papa ,,. Jedno z oddělení tohoto muzea bylo věnováno bitvě z 1. světové války u Gallipoli v Turtecku, kde padlo mnoho vojáků. Po boku Angličanů a Australanů také mnoho Novozélanďanů. Snad nesmutnější na tom bylo, že Maorové byli dobrovolníci v této armádě. Bohužel neměli tenkrát rovnoprávné postavení s ostatními vojáky NZ, proto neměli zbraně. Byli jen technický pomocný personál. V tomto oddělení bylo možné zhlédnout vše o této bitvě. Také sochy nadživotní velikosti. Byly velmi propracované, počínaje knoflíky na uniformě, zbraně, boty i struktura kůže vše bylo patřičně zvětšeno. Návštěvník stál 10 cm od sochy a čekal, kdy se obr pohne. Vše bylo velmi věrohodné, autentické. Sochy byly nasvíceny a všechny scenérie byly velmi působivé. Například voják střílecí z kulometu uprostřed zraněných a mrtvých spolubojovníků nebo plačící zdravotní sestra čtoucí dopis. Toto oddělení bylo o opravdovém neštěstí, zoufalství a strachu. Možná, že by lidé měli víc chodit do muzeí, zabývat se chybami z minulosti a bát se jich, než chodit se bát do kina.