Nastal čas na plánovaný největší, nejzajímavější a nedražší výlet našeho pobytu. Cíl - Fraser Island – největší písečný ostrov na světě. Nachází se 4 hodiny jízdy autem severně od Brisbane a je122 km dlouhý. Od roku 1992 je zapsán jako světové dědictví UNESCO. Zde bojuje subtropický prales o své místo s dunami písku.   Aby mohl člověk shlédnout tuto panenskou přírodu, musí si buď pronajmout terénní auto s náhonem na všechna kola nebo si zaplatit jako my celodenní výlet v terénním autobusu. Brzy ráno vozí trajekt pasažéry na tento ostrov, který je cca 500metrů vzdálen od pevniny. Za pár minut se člověk ocitne v ostrovním ráji. Hlavní dopravní tepnou je pláž. Protože je pravá strana ostrova rovná bez jakýchkoli zálivů, máte před sebou asi 90 kilometrů dlouhou a místy až několik set metrů širokou písečnou dálnici.  I zde však platí silniční pravidla. Například maximální rychlost je 80 km/hod (po trasách do vnitrozemí, které jsou většinou jednosměrné, 30km/hod.). Každý řidič je seznámen s dobou odlivu a přílivu, aby nemohl být zaskočen vrtkavostí moře. Terénní autobus s námi upaloval slušnou rychlostí, když najednou skoro skočil. Velmi jsme se polekali, že řidič něco nezvládl. Při častějším opakování jsme zjistili, že nerovnostmi na jinak ideálním písku zpevněném vodou po odlivu, jsou vymletá koryta od menších či větších potůčku z vnitrozemí. Protože se jízdní vlastnosti vozidla na písku a sněhu velmi podobají, nedoporučuje se intenzivně brzdit (kvůli možnosti smyku).   Řidič nás dovezl do oázy civilizace uprostřed nedotčené panenské přírody. Přejeli jsme  přez speciální rošt, který zabraňoval zvířatům (hlavně divokým psům dingům) vstupu na oplocený pozemek Na tomto území byly restaurace, obchody se suvenýry, několik hotýlků s bazény, vše propojeno vyasfaltovanými cestami. Po občerstvení jsme pokračovaly cestou do vnitrozemí. Jestliže jízda po pláži občas “drncla“, zde jsme neměli ani pár vteřin klidnou jízdu. Hluboký suchý písek a spousta kořenů v něm schovaných udělaly z cesty takřka tankodrom. Všechny cesty ve vnitrozemí jsou podobné. Jsou v nich vyjeté koleje, ze kterých nelze odbočit, zpomalit v náročném terénu řidič většinou také nemůže. Dojeli jsme terénní  auto, které nemohlo vyjet jeden z kopců. Náš řidič zastavil, aby se podělil s nešťastným kolegou o zkušenosti. Jedna z nich byla, aby si na dalším odpočívadle upustil pneumatiky  ( podhuštěné jsou pro jízdu na písku vhodnější). Protože nešlo uhnout z cesty ani uvízlý automobil objet, obě vozidla couvala asi ? kilometru a potom osobní automobil s rozjezdem a velkým řevem motoru udělal pokus kopec zdolat. Na cestě byly i zatáčky a protože jsme se také potřebovali rozjet a jet naplno, museli jsme řidiči před námi dát náskok. Kdyby opět uvízl, mohli bychom do něj narazit. Čekání jsme využili k obdivování subtropického pralesa kolem nás. Za jízdy se totiž fotografovat nedalo. Po nějaké době jsme se také rozjeli, bez větších komplikací zvládli komplikovaný úsek a s řidičem před námi jsme se již nesetkali. Terénní autobus nás dovezl na parkoviště (uježděnou plochu, kde se dalo i otočit) a šli jsme pěšky k jezeru Mc Kenzie. Toto jezero, jako všech 200 ostatních menších či větších na ostrově, je sladkovodní. Tyrkysově modrá voda kontrastuje s bílou barvou písku, který je z téměř čistého křemene. Koupání dovoleno – doporučeno. Nenechte se vystrašit sladkovodními želvami. Další zážitky na ostrově Fraser Island nás čekaly po obědě, který jsme měli opět v civilizované restauraci. B.S.