Prohlédli jsme si v Sydney pro některé z nás již známá místa a nastal čas na výlet mimo město.      Náš další cíl byly Modré hory. ( Blue Mountains , nejvyšší vrchol je Birds Rock (1180 m). Tato atraktivní přírodní rezervace má rozlohu 2 482 km? a nachází se cca 100 km západně od Sydney. Jméno Modré hory má původ v modrém oparu, který vzniká vypařováním éterických olejů z listů eukalyptů. Tento opar dává celé krajině modrý nádech.    Nechali jsme se zlákat nejnavštěvovanější vyhlídkou Echo point s pohledem na skalní útvar Tři sestry. Dále jsou tu možnosti shlédnout například krápníkové jeskyně nebo galerii domorodých australských umělců. Vybrali jsme další možnost, pěší túru, která vedla do kaňonu. Po sejití nejprve 900 a potom ještě 100 schodů jsme se ocitli o 400 metrů níže, než byl náš výchozí bod. Vegetace znatelně zhoustla v neproniknutelný prales. Cesta vedla po úpatí horského masivu. Naštěstí se nás netýkaly cedule POZOR VYSOKÁ VODA, protože byl srpen, konec australské zimy, a nehrozilo období dešťů. Jen jsme překračovali několik říček a skoro vyschlých koryt. Přesto vegetace netrpěla nouzí o vodu a stále bylo něco zajímavého k vidění. Po pravé straně jsme měli cca 5-50 metrů zeleně a potom skalní masiv, po levé straně sráz do údolí, který byl porostlý neprostupnou vegetací. Všude bylo mnoho zajímavých rostlin, stromů a květin - liány visící ze stromů, kmeny, které vypadaly jako suché a chocholku měly jakoby z 6 metrů dlouhého kapradí, další strom stál na obnažených kořenech a měl kmen téměř ve vzduchu . Občas přeletěl nebo se v blízkosti ozval nějaký zajímavý pták. Túra byla opravdu velmi náročná, na což jsme byli upozorněni hned na začátku, ale stálo to za to. Na našich cestách po Austrálii jsem se mnohokrát přesvědčil o tom, že divoká zvířata   jsou krotká víc, než bych očekával. Třeba ibisy si můžete v Sydney skoro pohladit, když máte  trpělivost a po ruce dost hranolků, o které jste ochotni se rozdělit. Něco podobného se stalo také zde. Když jsme se zastavili, začali poletovat  kolem nás dva velcí černí ptáci. Nevěděl jsem, co jsou zač, ani co baští. Vzal jsem ze svačiny kousek šunky,sedl na bobek a pro pobavení ostatních jsem ptáky začal lákat , jako by to byli moji známí. Byli jsme všichni velmi překvapeni, když se jeden začal osmělovat, postupně přibližovat a nakonec se odvážil tolik, že si několikrát s z mé ruky dobrotu vzal.     Skoro nikoho jsme nepotkali. Nebylo kam odbočit ani zabloudit a nakonec jsme dorazili k úžasnému vodopádu Katoomba Falls , kde voda padala volným pádem skoro 300 metrů. Občas ji poryv větru zahnal na skálu, kde se z proudu vody rázem stala vodní tříšť se kterou si vítr pohrával. Ve správném úhlu proti slunci se nám ukazovala duha. Každý, kdo je třeba uspěchaný, otrávený civilizací, romantický, nervově labilní, zamilovaný,  kdo potřebuje velký zážitek, aniž by bral drogy, prostě všichni - by měli zažít něco podobného. Pokračovali jsme dále touto divočinou a náhle jsme byli šokováni. Proti nám šla velká skupina Japonců, kteří nebyli ani trochu vybaveni na tak náročnou túru. Neměli žádné sportovní boty, bundy, jen dámy měly na hlavách krásné společenské klobouky. Za dalších cca 100 metrů jsme se dočkali vysvětlení této podivné scénky. Přišli jsme k lanovce. Turistická výprava, která nemá mnoho času, se obvykle nechá přivézt až k zajímavosti, tu si vyfotí a honem chvátá k další atrakci. Nechtěl bych s nimi cestovat. Je ale pravda, že jsme lanovku směrem nahoru použili také. Je s největším převýšením na světě,  místy jela v úhlu 53 stupňů. Bylo nám zprvu divné, že vagonek, byť otevřený, je zasíťovaný. Jak jsme se rozjeli, začaly lidem vypadávat deštníky, bundy,viděli jsme letět i peněženku.  Ještě že tam byly ty sítě. B.S.