Junior Dixieland má za sebou zajímavou cestu-do Austrálie.Jiný svět a hodně vzdálená země...Jistě Vás zaujmou zážitky a postřehy Evy a Bedřicha Smrčkových, kteří tuto cestu spolu s dětmi absolvovali.

Tři týdny u protinožců
Hlavní důvod naší návštěvy byl jazzový festival ve městě Wagga – Wagga. Jenže letět takovou dálku na 5 dní festivalu, to je skutečně hodně neekonomické,“ Oslovil jsem tedy krajanské spolky v Sydney a Canbeře,  ty nám pomohly s organizací dalších koncertů. Také nám sehnaly ubytování. Správce sokolovny Jenda Jelínek nám vařil večeře, Všichni krajané si v Austrálii tykají a museli jsme mu tykat i my. Tenhle 82letý pán byl čilý jako padesátník, poradil nám, kde a co nakoupit na snídaně.Všichni členové sokola se snažili nám pomáhat. Radili nám, kudy kam, jak, co zařídit, abychom zbytečně neztráceli čas. Vzdálenosti jsou na tomto kontinentě  totiž na naše poměry neuvěřitelné.  Třeba ze Sokola do Československého Country Clubu, kde jsme také koncertovali, je 64 kilometrů a pořád je to Sydney.  Toto krásné rozlehlé město jsme si prohlédli. Protože jsme bydleli na okraji, poznali jsme i buš. Buš pro nás nebyla nebezpečná, protože oba druhy jedovatých pavouků kteří se tam vyskytují a všechny druhy nebezpečných plazů, ještě odpočívali zimním spánkem. Městskou dopravou jsme jezdili do centra. Navštívili jsme největší ZOO světa, nevěřili by jste jak je obtížné vyfotit ptakopyska v akci, nakonec se nám to podařilo. Pluli jsme několikrát lodí, podívali jsme se do budovy. Opery (dnešního symbolu Sydney). Prošli jsme i starý původní přístav, s nejstarší budovou (pravděpodobně) celé Austrálie staré 200 let. Nahlédli do kostelů, do obchodního centra královny Viktorie ( před tímto  obchodním domem je socha jejího psa). Koupali jsme se v moři, prostě využili jsme dokonale volno.
   Vepřové hody v Sokole, na kterých jsme také hráli, nebyly 26.srpna náhodou. Tato největší akce roku našich krajanů je vlastně v Australském předjaří. Čeští krajané v Austrálii dodržují české zvyky a obyčeje asi víc než my doma, i když tam žijí třeba celý život. Bylo až dojemné s jakou chutí a nostalgií si naši krajané dávají tlačenku, vepřo- knedlo- zelo.Jitrnice a jelítka se v Angličtině jmenují ,, bílí a černý pudink” Na této akci nás navštívila také redaktorka vedoucí české redakce Radia SBS Sydney pani Ika De Dytrych. Interview se všemi hráči o které nás požádala, spolu s naší hudbou bylo odvysíláno o týden později.
   Zjistili jsme také, že Australané nemají v lásce papoušky kakadu, protože se přemnožili, hrozně křičí a doslova obtěžují lidi. Kromě toho si dokáží třeba brousit zobáky o tašky na střeše a do domu pak teče. Všude je přítomný i pták ibis. Když jsme viděli poprvé, ve městě pojídal rozsypané hranolky a obdivovali jsme ho. Pak jsme zjistili, že jsou jich ve městě desítky a už byl pro nás běžný. Jiné druhy ptáků kteří se zdržují poblíž míst pikniků jsou krotcí tak, že přiletí a vytrhnou vám jídlo z ruky.
Austrálie je rozdělena na 8 teritorií, včetně hlavního města.. Každé má svůj státní znak, charakteristický přívlastek, své zvíře, ptáka a květinu. Mi jsme se pohybovali v New South Wales, který má přívlastek první stát, (zde přistál kapitán Cook) zvíře ve znaku ptakopysk, pták kookaburra, květina waratah.

Sydney, největší město Austrálie (4,5 miliónu obyvatel) jsme si užili maximálně – poznáním, zábavou i koncerty. Vepřové hody v Sokole, na kterých jsme také hráli, nebyly 26.srpna náhodou. Tato největší akce roku našich krajanů je vlastně v Australském předjaří. V Austrálii je mnoho věcí opačně než u nás.Bylo až dojemné s jakou chutí a nostalgií si naši krajané dávají tlačenku, vepřo- knedlo- zelo.Jitrnice a jelítka se v Angličtině jmenují ,, bílí a černý pudink” Na této akci nás navštívila také redaktorka Radia SBS Sydney pani Ika De Dytrych vedoucí české redakce. Interview se všemi hráči spolu s naší hudbou bylo odvysíláno o týden později.
   Budovu v Sokole jsme si zamilovali jako dočasný domov také kvůli tělocvičně. V té jsme se denně po návratu z města vyřádili, často i s místními sportovci. Dokonce jsme měli  dispozici monokolo, na kterém se někteří z nás naučili.
   Československý Country Club je vzdálen od Sokola 64km, ale ještě je to Sydney. Zde jsme byly přijati více než srdečně, i když jsme zde strávili pouze jedno odpoledne v  souvislosti s naším koncertem. Rozdělit Čechy a Slováky se vůbec v Austrálii nepodařilo. Žijí zde pospolu v klubech a rozdělení neřeší. Pro krajany jsme měli připravený speciální repertoár – skladby J.Ježka, české písně apod. všichni byli nadšeni. Vzpomínky na domov jsou u nich velmi silné.
  Do Canberry jsme cestovali vlakem 4 hodiny, ve kterém nám byla skoro zima. Klimatizace ve vlaku byla nastavena na míň stupňů než bychom si přáli.
   Canberra, město postavené na zelené louce s určením, že bude hlavní, je úplně jiné než Sydney. Zelené, moderní, s krásnou architekturou a velmi klidné. Zde jsme navštívili Národní Australské muzeum s velkou expozicí o  původních obyvatelích  Austrálie (Aboriginal people),  botanickou zahradu s deštným pralesem, Parlament, západ slunce nad Canberrou z televizní věže. V Canbeře jsme se moc nezdrželi, protože v nedalekém (100km) podhorském městečku Cooma a jeho okolí nás čekaly koncerty pro základní školy, které nám zprostředkovala jedna Češka - bývalá violoncellistka  z Karlových Varů.
Jeden z koncertů byl hned vedle (150 km) ve městě Jindabyne. Zde nás zavedli do knihovny,  místa našeho koncertu. Mě bylo jasné, že mezi regály s knížkami nemůžeme hrát. Židle pro posluchače tam také nebyly. Avšak všechny regály byly na kolečkách a než jsme se připravili,  byly všechny knihy  odvezeny na stranu. Hned začali přicházet žáci a bez řečí si posedali vedle sebe v tureckém sedu tak, že první řada seděla 2metry před námi. Pan Smrčka vzpomíná  ,,Já jsem vzal zpod stolu suzafon, který asi nikdy neviděli a všech 300 dětí vydechlo překvapením jůůůůů. Než jim naše tlumočnice stačila říci, aby se nestyděli a zatleskali v průběhu skladby, když se jim něco bude líbit, už vše dělali spontánně včetně nejstarších studentů, kteří vzadu tancovali. Měli jsme trochu problém ukončit náš koncert, protože musel následovat jeden přídavek za druhým. Dokonce si pamatovali skladby, které chtěli přidávat. Byl to krásný zážitek. Později  jeden z našich muzikantů prohlásil  o tomto koncertě, že byl nejhezčí koncert v dějinách Junior Dixielandu.
  Na doporučení pana Adama Piňose (který byl také na několika koncertech) z českého  konzulátu Canberra jsme se jeli podívat na území Národního parku. Ještě nyní jsou tam k zhlédnutí nástěnné malby od Aboriginal people. Překvapilo nás velké množství klokanů, ke kterým jsme se mohli přiblížit na několik metrů. Dohromady jsme viděli tento podvečer možná i 500 jedinců. To se nám velmi líbilo. Horší to bylo jet dál prašnou cestou po setmění. Klokani skákali přímo před světla našeho mikrobusu. Viděli jsme je také přejeté u krajnice, bohužel, nakonec jsme také jednoho přejeli.

Další velký zážitek byl, když jsme byli pozváni na farmu do Sněžných hor. Tam jsme ochutnali nefalšované steaky, klobásky a jiné dobroty. Měli jsme informaci od našich krajanů, že v Čechách je chutnější vepřové maso ale hovězí je v Austrálii nedostižné. Správný gurmán jí steak jen krátce opečený (krvavý),  Potom jsou (v očích australských kuchařů ) barbarští gurmáni kteří si objednávají grilované steaky úplně propečené.   
     Pěšky jsme si prošli několik údolí s neskutečně krásnou přírodou, s divokými koňmi. Navštívili jsme posvátné místo aboriginců. Na tomto místě se konaly obřady a dodnes tam roste jen tráva, přestože je to uprostřed bujné vegetace. Těžko říci zda je to způsobeno nějakou geopatogenní zónou, nebo má toto místo opravdu kouzelnou moc?
Poznali jsme tedy i australský venkov, jeho faunu a floru i mentalitu australských farmářů a všechno nás nadchlo. Dokonce padal sníh. Přesto, že jsme se před několika dny koupali v moři. Čekal nás ale ještě festival ve městě Wagga – Wagga.“ 
“ Festival ve městě Wagga – Wagga ( v jazyce původních domorodců  tento název znamená Vrána Vrána)  byl krásný a velký, 70 souborů se od pátečního večera střídalo na 8 pódiích, v parcích, na piknicích apod. My jsme měli hned první večer tři hodinová vystoupení. Nás si tam skutečně považovali, hráli jsme pouze v koncertních sálech s kompletním ozvučením, také jsme byli napsáni jako jedna z pouze pěti kapel na plakátech. Byli jsme zajímaví mimo jiné tím, s jakými nástroji jsme na festival přijeli. Jako jediný ze všech účastníků jsme přivezli suzafon. Cesta s ním byla trochu komplikovaná ale ohlas stál zato. Líbil se, ale znali ho. Ale další náš nástroj vyvolal opravdu údiv,, violinofon”. Naopak ,,valcha” se objevila ve více souborech. 
. Na festivalu jsme si získali své publikum a náš repertoár se mu opravdu líbil. Z počátku jsem se trochu obával, zda se těm mladším nezačne během třech týdnů našeho pobytu stýskat. Také ponorková nemoc by nás mohla postihnout. Nic takového se nestalo, nebyly žádné problémy ani zdravotní komplikace, nic jsme neztratili, nikde nic nezapomněli, bylo to úžasné. Náš strach před odjezdem byl zaplať Pán Bůh zbytečný, jenže zodpovědnost to byla velká a nikdy nevíte, co se může stát. Na závěr musím dodat, že nás velmi potěšil zájem české ambasády, kulturní atašé Adam Piňos přišel na náš koncert i na výchovný koncert do školy a byl velmi spokojen. Jeho zájem nebyl jen ze slušnosti. V den příletu mi volal osobně z Austrálie domu do M.L. jestli jsme dorazili v pořádku a děkoval nám za reprezentaci. I my jsme rádi, že jsme naše turné zvládli a že na nás budou mít ve všech navštívených místech dobré vzpomínky nejen krajané, ale i Australané.
Je báječné, když mladí lidé uznávají hodnoty třeba jako umění. Když se aktivně zapojí a dělají radost sobě, rodině a posluchačům.  Můžeme být na ně hrdi, když ještě k tomu mohou reprezentovat tímto způsobem město, kraj i naší republiku.