- Podrobnosti
- Napsal Václav Bělohoubek
- Kategorie: Zprávy
- Zobrazení: 4112
DENÍK MUZIKANTA
Co si jako první vybavíte, když se řekne Sicílie? Mafie? Etna? Malý ostrov u Itálie? Když slyším slovo Sicílie já, ihned se mi vybaví nezapomenutelný zájezd, který jsem zažil s Dechovým orchestrem mladých a mažoretkami ZUŠ F. Chopina z Mariánských Lázní.Již před odjezdem bylo jasné, že se zájezd vydaří, což bylo patrné ze složení účastníků. V úterý 18. 8. jsme kolem osmé hodiny ranní plni očekávání nastoupili do autobusů, které kvůli vysokému počtu hráčů a mažoretek jely dva, a vydali jsme se na cca 1700 km dlouhou cestu na Sicílii. - fotogalerie -
Jak jinak si čeští muzikanti mohou zpříjemnit cestu, než zpěvem. Zpívalo se vše, co nás právě napadlo. Po několika zastávkách na čerpacích stanicích a po nekonečných hodinách strávených v autobusu přišla noc. Někteří podlehli únavě již po poledni, v noci ale únavě podlehli všichni, pochopitelně kromě řidičů. Cesta nám tím utekla rychleji a my jsme ve středu ve tři čtvrtě na šest ráno zcela rozlámaní vystoupili u moře v Kalábrii nedaleko města Paola v Itálii. Zde jsme si čekání, kdy autobusy měly devítihodinovou pauzu, zpříjemnili koupáním v teplém moři, hraním volejbalu, karet, opalováním a jinými činnostmi, které jen lze u moře dělat. Blížili jsme se rovníku, a proto se teploty ve stínu pohybovaly kolem 40°C. To mj. rozžhavilo plážový písek natolik, že bez obuvi bylo velmi těžké dojít od osušky k moři.
Skoro ve tři hodiny odpoledne náš zájezd pokračoval do města Villa San Giovani, kde jsme se po šesté hodině nalodili na trajekt do Messiny. Cesta na Sicílii trvala pouhých dvacet minut, a tak jsme stačili pouze obejít loď, udělat pár snímků na dohled vzdálené Sicílie a museli jsme nastoupit do autobusu. Do našeho města Castroreale jsme konečně dorazili kolem půl deváté večer. Zde jsem obdivoval umění českých řidičů, kteří čelili nástrahám malých uliček. Každý z nás si určitě nějak představoval ubytování. Klimatizace, bazén, bar, soukromí. Všechny však zaskočilo, když jsme byli ubytováni v přízemním baráčku, kde nás bylo deset, třináct, a dokonce i sedmnáct na jednom pokoji, kde klimatizace ani větráky nebyly. Možná si řeknete ,,hrůza“, ale po pěti dnech společného soužití se lépe poznají noví lidé, pro které byla Sicílie prvním zájezdem, a kolektiv se utuží daleko víc, než když je soubor rozkouskován v pokojích po čtyřech. K večeři, na kterou jsme šli asi pět set metrů do kopce, nás čekaly talíře s něčím, co vzdáleně připomínalo studené rizoto bez masa. Někteří, jako třeba já, se neohlížely na tvar ani chuť pokrmu a snědli ho, ale většina lidí nepozřela ani zrnko, a tak se po dohodě s panem Koreisem a s Didieem, který se o nás staral a byl naším průvodcem, objednala pizza. Ta už chutnala každému. Po večeři šla většina spát, někteří si ještě povídali, ale nakonec také brzy usnuli.